Přeskočit na hlavní obsah

Prázdninový trojboj

Po státnicích jsem nastoupil na brigádu, kde jsem strávil celý červenec. O víkendech jsme s Mončou stihli dát párkrát kombo Ostaš – Adršpach. Zkusil jsem pár bouldrových restů, jako třeba Trolličku 7C, na laně jsem se zase provětral v Pohybech vycpané sojky IXb.
Na začátku srpna skončila brigáda a mohli jsme vyrazit s taťkou a hasičem Mirkem na naše první vícedélky do švýcarského Ratikonu. Monča začala být s blížícím se odjezdem nervózní, protože jsme měli poprvé – oba – dělat štandy, slaňovat ze stěny, hledat borháky, no prostě všechno co k velkým stěnám patří. První den jsme vyzkoušeli kratší cestu Little Joe za 7. Kromě jedné části, kde jsem nemohl najít jištění a přeháňky v poslední délce to šlo dobře. Na druhý den jsme měli naplánovanou opět kratší cestu a to Kasamu 8-. Přišlo ale poučení číslo 1 – do stěny si musíme vzít větší lezečky. Z předchozího dne nás nohy tolik bolely, že jsme sjeli z prvního štandu a vyhlásili rest. Následuje propršený den a hned potom naše první „pořádná“ akce: Kamala za 8.


Vstáváme v 6:00 (pro bouldristy opravdu nekřesťanský čas) a vyrážíme pod nástup. Čeká na nás 300 metrů lezení obtížnosti převážně kolem 7, jen jedna délka (druhá) je za 8. Tohle nejtěžší místo je klasický ratikonský rajbas. Dvakrát si sednu a pak pokračujeme dál. V první půlce je skála trochu rozbitá a lezení není nic moc. Potom se cesta překlopí do kompaktní desky se spoustou vytečených Ratikonských „krápníků“. Vápno je krásné, má tření a leze se převážně nohama. Já si na prvním konci užívám posledních délek. Nahoře si uděláme rychlou fotku a potom seběhneme sedlem dolů k nástupu (slaňování se naštěstí přece jen nekoná).

Vpravo Schweizereck, vlevo Kirchlispitze (na výraznou šikmou hranu vede i Kamala) 
Nahoře
Další den se se rozhodujeme k ústupu a jedeme k jezeru Voralp. Naším cílem je převislá sportovní oblast, kde sice není moc cest, ale za návštěvu stojí. Z fotky pochopíte proč.
Lezeme tady dva dny spíše lehčí cesty a potom jedeme domů. Návštěva Ratikonu pro mě byl super zážitek a určitě bych to příští rok rád zopakoval.

Stěna Voralpsee
Hned po Ratikonu nás čeká další zájezd. Chceme se konečně vydat do Zillertalu, který nám nevyšel minulý rok. Jenže počasí je v alpách čím dál tím horší. Zilloš, Silvretta, Magic, všechno je ze hry. Ze zoufalství se dívám na Fontáč a ejhle: dvacet stupňů a zataženo. Je rozhodnuto a druhý den vyrážíme směr Francie.
Nenapadlo by mě, že se do vytouženého Fontu podívám po tak dlouhé době zrovna letos a zrovna v srpnu. Těch deset dní s jedním jediným restem jsme si opravdu užili. Doufám, že v dohledné době o tomhle výjezdu napíšu něco na Czechbouldering.cz, i když přelezů jsme si nepřivezli moc, tak zážitků ano!


Poslední výjezd míříme do německé Jury, kde jsem ještě nikdy nebyl. Docela dlouho mi trvá, než se s místním lezením sžiju. Leze se převážně po dírkách, cesty jsou krátké a úderné, i když kdejaký jurolog by možná nesouhlasil. Vytrvalostnější věci nacházíme poslední dny na „severu“. Sektor Rolandfels a „ten s Nikitou“ připomínají malou Mišja peč a i s těmi dírkami dají někdy pokoj. Lezeme skoro každý den jinde v obtížnosti okolo 9 a dostávám docela zabrat.
Nakonec se musíme vrátit dřív kvůli počasí. Do Jury bych se chtěl vrátit (ale některé sektory rád vynechám). Určitě se tady dají najít skvělé lajny, jen to chce znát a zkoušet.
Zbytek prázdnin trávíme v Krkonoších a pod převisem na Krkavce, kde bojuju s natečenými předloktími. Daří se mi přelézt Krkavčí matku 8a a neúspěšně sklepávám v Dlouhé ruce 8a+. Taky navštívíme Adršpach, kde s taťkou lezu Sportovní minuty Xa a zkouším Drvoštěpa Xa.

Tak to byl náš prázdninový trojboj. Každý výjezd byl úplně jiný, i když podstata zůstala stejná: Vylézt na skálu. Ještěže tak. Nic jiného by mě nebavilo…

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Bystřička - Otevřená Náruč a další

Otevřenou náruč jsem poprvé zkusil někdy v roce 2009. To byly doby, kdy jsme začínali s boulderingem. Pamatuju si, že na Bystřičku jsme poprvé vyrazili o rok nebo dva dřív a naším jediným vybavením byly dvě karimatky a lezečky. Venca už měl v té době naplno rozjeté čištění oblasti, vznikaly bouldry, které jsme nepochopili a taky projekty, které jsme nepochopili už vůbec.  Právě v roce 2009 se konala na Bystřičce sejšn, kde Náruč vylezl Martin Stráník a ohodnotil ji kosmickou obtížností 7C+. Od té doby jsem bouldroval všude možně, ale na Bystřičku jsem se čas od času vždycky vrátil, abych Náruč pozkoušel. Otevřená Náruč je poplatná svému názvu - leze se rukuma po dvou hranách, z nichž pravá je poměrně ostrá a levá je oblejší. K tomu je třeba přičíst slušný sklon a mizerné stupy. Na Náruči jsem se náhodou octl i na Štědrý den 2013 s Michalem, kdy byla původně v plánu Velá. Poprvé jsem udělal spodní tři kroky, z nichž nejtěžší je přískok oblé hrany s hodně plytkou dírkou. Vrchní, podobný kr…

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …