Přeskočit na hlavní obsah

Dlouhý článek o krátkém výjezdu: Magic – Chíro - Silvretta

V poslední době není na nic čas, jsem rád, že se jakž takž držím ve škole a do toho vmáčknu trochu lezení. Takže sice se zpožděním, ale přece se jdu podělit o náš rychlovýjezd.
Plán je jasný, je třeba nafotit co nejvíc lidí, co lezou za šipku, takže se jede ve složení Monča, Luba, Oja a já směr Magic Wood, kde už nějakou dobu vegetí brazilský bouchač Felippe Camargo. V pátek vyrážíme s Mončou z Pardubic do Vrchlabí, kde nás čeká natěšený Luba a několik bedýnek jídla, které by nám měly vydržet do jara, kdybychom náhodou museli v Magicu přezimovat.
V sobotu kolem poledne jsme na místě, chvíli počkáme na Pavla Nesvadbu s foťákem a jde se lézt. Chybí jen Felippe. Stoupáme do horních pater, kde se nedrží tolik vlhkosti – Enterprise vypadá docela suchá, Luba si ji dává na rozlez s nohama i bez – Enterprise in space 7C. Mně shybování nikdy nešlo, ale tohle je snad skoro lehčí než s nohama, za chvíli dávám taky. Monča si konečně vyleze originál za 7A a já už mám hlavu plnou Octopussů, takže se přesouváme tam.


Enterprise in Space, 7C 
Enterprise 7A
Na vytoužené 8á se těším, konečně je chladněji a z léta si bezchybně pamatuju program – začátek z madla, přebrání lišty ve stropě, námrd do obliny na hraně, kde si kratší lidi trochu zalítají. Potom přijde to nejtěžší, přehodit levou nohu na těžkou patu, pravou na stup a levačku o kus dál, na lepší patu. Pravou rukou je třeba přiskočit lištu nebo (jistější způsob), překlavírovat prsty do lepšího místa. Pak už je na levou dobrá lišta, pravou přískok a tempo s přídrží do záchranné lišty. Odsud je to tak 6b, ale každý s kým jsem to lezl, aspoň jednou z vrchu spadl.
Chvíli počkám, až mi odteče ze shybování, nazuju si lezečky a jdu na to. V přehazování nohou ale padám – sakra, procházka se nekoná. Bouldry holt za dva měsíce nezlehknou. Dám ještě jeden pokus, znovu padám a jdu na odpočinek.


Octopussy 8A
Tenhle bouldr jsem poprvé zkoušel s Chváličem v roce 2011, ale i když se mi podařilo ho rychle zkrokovat, k přelezu jsem se ani nepřiblížil. Znovu jsem se vrátil tohle léto a chyběl jen kousíček, pár centimetrů do místa, ze kterého už se nepadá.
Znovu nalízám, tentokrát vůbec na nic nemyslím a snažím se co nejvíc zabrat. Pata mě se štěstím donese do dobrého stupu, přijde posouvání ruky, ve kterém mi minule tak nateklo, že jsem boulder nedolezl. Teď ale cítím sílu, levou poskočím do dobré lišty a zbytek už si vychutnávám, konečně lezu v kuse až odspodu. Parádní pocit!
Možná to není úplně nejtěžší bouldr, který jsem kdy lezl, ale rozhodně mě stál hodně nervů a určitě ty kroky do smrti nezapomenu;)
Luba si dá smrtící Free For All 8A, kde všem ukáže, kdo je tady mistr lišta a pak ještě zkouší Jacka hned za rohem. Ten den už nelezeme, chci si jít vyzkoušet Nekonečný příběh, ale ten je jako většina věcí pod vodou.
Následuje přejezd do Chíra, vínko a pivo na familiárním parkovišti. Počasí se zatím drží, ale jen do chvíle, kdy druhý den vyrážíme do skal. Monča s Ojou ani nevylézají z auta a já, Luba a Pavel do skal. Střídáme se s Lubou v No Mystery, jeden leze, druhý suší hadrem stékající potůčky vody a Pavel fotí. Větší zoufalci asi v celém Chironicu nejsou, ale nakonec se aspoň hýbnem, já hladím doskokovou lištu, tak snad příště.

No mystery, 8A
V Magicu konečně potkáme Felippeho, který mi ukáže, že 8A jde lézt i vlhké a hned několikrát za sebou – Pavel mu dělá super fotky v Příběhu, který tady vylezl (Never Ending Story 1+2 = 8B+). Já jsem konečně užitečný, půjčím Felippemu mádžo a desetkrát ho vyzvednu do lišty, ve které Pavlovi pózuje.
Druhý den Pavel naplánuje Silvrettu, my se přidáváme a nelitujeme – je azuro, kolem scenérie, která u mě přebijí i výhled v Sustenpassu.
Jdeme k Mementu, dalšímu 8B+ ve Felippeho deníčku. Letos ho přelezl i Marťas jako své (prý první) 8B+. Ošahávám si klíčovou řezku, ze které se skáče na hranu, je to fakt neuvěřitelná zhovadilost. Takhle vypadají těžké boldry – nejen umět držet krysu, ale dokázat to z ní odpálit odpálit kilometr daleko.
Od Luby slyším jen „super hrana, prej 8a,“, zmizí v díře a chvíli ho nevidíme. Nemáme průvodce, místňák nám radí jen 8áčka a výš. Na něčem se rozlezeme, Monči je zima a nemá co lézt a Oja tvoří nové boldry na kamínku dole.
Luba vyleze hranu, takovou úzkou medvědici, tak si pod to jdu sednout. Sice to vypadá brutálně, ale aspoň mě to nestáhne z kůže, jako ostatní boldry. Tam bych narazil na oblinu, jen kdybych v nich chytal Monču.

X-Ray 8A
Pomalu si to krokuju, Monča s Ojou pózuje a Luba kydne v posledním těžkém kroku v Shining – asi naschvál, deníček už by jinak letos praskl a osmičky by se rozsypaly po celém lezci.
Dávám pauzu, jsem docela rozsekaný a chci dát solidní pokus, až se pořádně ochladí. Felippe flashuje 8A  a u toho si udělá největší popelnici, jakou jsem kdy viděl, krev cáká jak u Tarantina. Na pár dní asi konec lezení.
Já se přesunu do jámy, už je fakt zima. V prvním pokusu zahřívám prsty, pak znovu nalezu a se štěstím udělám první facku, nejhorší krok. Je konec dne a asi i konec zájezdu (zítra má nasněžit), tak se hecnu, ať se pořádně zničím, naskakuju další zrní, ruka tam se štěstím zůstane, prsty si najdou něco na zalomení. Zkusím ještě jeden poskok, doletím na dva prsty a pořád nepadám (!), dneska to drží jako přibité. Následuje je krásný fix pravačkou do dobré lišty a tady se mi v hlavě rozsvítí, říkám si, že už jsem skoro nahoře. Pohlídám si pořádně patu, abych si neštrejchnul, když už jsem tady a držím výlezovou hranu. Nahoru už se nějak dokutálím a nečekaný přelez je v kapse – X-Ray 8A.

X-Ray 8A
Díky moc všem, počasí nám sice nepřálo, ale stálo to za to jet takovou dálku na tři dny. Luba překřtil Silvrettu na krysoland a beznadějně se zamiloval, já jsem si něco vylezl a Monča s Ojou mají snad hezké fotky. Těm, co se dočetli až sem děkuju, snad se potkáme příští rok v Silvrettě!
P.S. Autorem všech fotek je Pavel Nesvadba, díky moc!

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Bystřička - Otevřená Náruč a další

Otevřenou náruč jsem poprvé zkusil někdy v roce 2009. To byly doby, kdy jsme začínali s boulderingem. Pamatuju si, že na Bystřičku jsme poprvé vyrazili o rok nebo dva dřív a naším jediným vybavením byly dvě karimatky a lezečky. Venca už měl v té době naplno rozjeté čištění oblasti, vznikaly bouldry, které jsme nepochopili a taky projekty, které jsme nepochopili už vůbec.  Právě v roce 2009 se konala na Bystřičce sejšn, kde Náruč vylezl Martin Stráník a ohodnotil ji kosmickou obtížností 7C+. Od té doby jsem bouldroval všude možně, ale na Bystřičku jsem se čas od času vždycky vrátil, abych Náruč pozkoušel. Otevřená Náruč je poplatná svému názvu - leze se rukuma po dvou hranách, z nichž pravá je poměrně ostrá a levá je oblejší. K tomu je třeba přičíst slušný sklon a mizerné stupy. Na Náruči jsem se náhodou octl i na Štědrý den 2013 s Michalem, kdy byla původně v plánu Velá. Poprvé jsem udělal spodní tři kroky, z nichž nejtěžší je přískok oblé hrany s hodně plytkou dírkou. Vrchní, podobný kr…

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …