Přeskočit na hlavní obsah

Letní Švýcarsko

Vzbudím se a vykouknu ze spacáku. Monča vstává se mnou, v autech, kde spí zbytek týmu, je zatím klid. Postavím vodu na čaj a kafe, kterým za chvíli budu snažit vylákat ostatní k aktivitě. Dělám si snídani, chystám svačinu napouštím vodu. Za hodinu přejíždíme na parkál k ceduli s nápisem Magic Wood a vyrážíme do skal. Šlapu do kopce, na několikáty pokus už je cesta mezi kameny pěkně vypilovaná. Rozkládáme matici, sedám si pod boldr, zkouším kroky. Potom vydýchat, napatlat na ruce tekuťák, ohlídnout se na slunko, které k nám klesá rychleji a rychleji...
Kdybych se vrátil dva nebo čtyři roky nazpět, hned bych si připomněl, jaké bylo v Magicu teplo. Letos mě ale před odjezdem nic takového nenapadlo, takže jsem směle plánoval. "Sedmičky" už tam mám prolezené, tak zkusím těžší věci. Forma je, času dost, tak proč ne.
Dopadlo to tak, že jsem běhal po lese od boldru k boldru, abych se nakonec vrátil k Octopussy 8A. Jako i minule, rychle tenhle boldr krokuju a dávám pokusy. Jenže vždycky něco neklapne, softvér se opravuje, nadávky se nesou lesem. Následuje dvoudenní rest a den nato už (viz výše) jdu na pokus. Na "rozlez", dolezu skoro nejdál, ale jsem ztuhlý. O pokus později už vylízám ze stropu, ale levačka odpadá a mi chybí jen jeden krok do záchranné lišty. To už přece musí jít...


Jenže "půlhodinové ranní okno" se zavírá, oblina přestává držet (rozuměj, přestává držet mě; tam, kde není síla je třeba pomoct si třením) a je po pokusech.
Aneb tak to je, když se ambice setkají s realitou, mozek je ne vždy rozumný. Pak už mi to ale dojde, a zbytek výjezdu si užívám v lehčích boldrech.
Mimo popsaný boj s chobotnicí se samozřejmě děje spoustu dalších věcí. Jedeme navštívit Sustenpass, kde lezu lehčí věci a rozlézám si super 8A Traumland. Konečně tady fungujeme v mé provozní teplotě, fouká a je to na péřovku. Příští léto bych návštěvu rozhodně prodloužil, i když tady platí, že čím těžší, tím hezčí boldry jsou (tak kolem 8A)
Monča mě nechce zahanbit a tak taky bojuje v lehčích věcech kolem 7A, ale kdo by chtěl po mononukleóze víc. Ještě krokuje Chippera 7C, způsobem jí vlastním - vymýšlí program tak o stupeň těžší, jinak to s její výškou nejde.
Tak, to by bylo zhruba vše, přidávám pár fotek. A teď už lano:)
Monča a další sci-fi program

Sustenpass - Centrální kámen s pěknou lajnou Propellerhead 7C+ přímo uprostřed

Mařkovci pokoušejí 7A



Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Život...

...je hra.
Některé hry jsou povinné. Například hra peněz. Některé hry si volíme. Já a dalších pár stejně postižených jedinců hrajeme hru lezení.  Někdo hraje hru lépe, někdo hůře. Někdo si ani neuvědomuje, že je ve hře. Někdo naopak hraje hru výborně. Ještě lepší je ale ten, kdo ví, že může měnit pravidla. Má hra v Canmore začíná plánováním, kdy se vydám na skály. Konečně jsem dostal svůj "vysněný" job na lezecké stěně a pracovní schedule začíná požírat volné dny.

Čas na lezení se vždycky najde. Něco se sem tam vyleze, tak si člověk řekne, že teď už dobrý, může si užívat lezení bez zbytečného sezení v laně, nervů a frustrace. Jenže pak se objeví další cesta, další krok nahoru, další brouk do hlavy.



Jméno cesty krásně ilustruje naše snažení. Existence Mundane. Zbytečnost bytí. Vždyť co je zbytečnějšího než snažit se vylézt kousek skály. Co to komu dá? Kolik si tím vyděláš? Kolik času ztratíš? Kolik jiných zážitků bys mohl mít místo zkoušení jedné cesty pořád dokola? A přece, …