Přeskočit na hlavní obsah

Křest Žoldnéřů Fantasie

dřívějším příspěvku jsem psal o svém malém úspěchu v soutěži Žoldnéřích Fantasie. Moje povídka se ocitla na posledním oceněném místě – oceněném tím, že vyjde ve stejnojmenném sborníku s podtitulem Knížata páry a ducha.
Sled všech těchto okolností způsobil, že jeden pátek už sedím v RegioJetu směr Praha. Cestu jsem si ukrátil dočtením Kingovy Kupole (o ní snad taky někdy) a vyšlo to skoro přesně – do stanice Praha hl.n. jsem dojel dvě strany před závěrem. Z nádraží jsem do knihovny na Smíchově došel pěšky, konečně přišel na to, kde je Tančící dům a v přilehlém parku dočetl knihu.
Akci zahájil Míla Linc, zasloužilý spisovatel působící pod křídly nakladatelství Strak na Vrbě, svou přednáškou o psaní. Jelikož pořádá literární workshopy, byla to i tak trochu reklama. Jsem rád, že jsem někoho konečně slyšel mluvit naživo o tom, jaké je to vlastně psát (a taky jak nepsat – Míla četl ukázku z „antipovídky“ Elf Xaxy – vřele doporučuju!).
Dalším přednášejícím byl Michael Bronec, sám pan nakladatel. Mluvil o projektech Strak, které se chystají a vlastně o všem možném, co lidi zajímalo. Po něm přišel křest knihy Wetemaa, fantasy o němž jsem nikdy neslyšel, zato které má moc hezkou obálku.
Pak už nastoupilo sedm autorů, kteří přispěli do nových Žoldnéřů (dva se nedostavili) a smočili jsme knihu plzní. Následného posezení v hospodě jsem se už neúčastnil, protože jsem spěchal na autobus do Vrchlabí.

Exot?
Jsem rád, že jsem se mohl seznámit s dalšími autory – je nutno říct, že většina už jsou zkušení matadoři (jen tři z nás ve sborníku debutovali). Také nebylo špatné slyšet někoho konečně mluvit o tom „psaní“. Člověk si mnohdy připadá jako poslední svého druhu, když jako jediný v okruhu kamarádů píše a nemá o tom s kým mluvit. Míla ve své přednášce několikrát zdůrazňoval, že je třeba mít „testovací čtenáře“ a nejjednodušší cestou je samozřejmě jet na jeden z workshopů, kde je těchto lidí, kteří vám zkritizují povídku dost (možná někdy až moc:). Já bohužel zcela jistě vím, že na takové akce jezdit nebudu, takže si musím vystačit s tím, co mám. Tímto posílám telepatické díky těm několika věrným, kteří se mnou mají trpělivost!
Teď už ke sborníku. Celkem je v něm devět povídek plus jedna hostující od Míly Lince. Pominu fakt, že mám v knize svou vlastní povídku (tu jsem jako jedinou ještě v upravené podobě nečetl) a musím říct, že to jsou podle mě nejlepší Žoldnéři, které jsem četl! Možná za to může stoupající úroveň zavedených autorů, přece jen, tři z nich jsou už v Žoldnéřích po čtvrté.


Rezavé ovce od Daniela Tučky nás zavedou do australských stepí v době, kdy po světě jezdí paromobily, létají vzducholodě a dobrodruzi cestují přes oceán, aby vyšetřovali paranormální jevy. Do australského zapadákova přijede jeden takový a společně se zchudlým farmářem a prostořekou tanečnicí (sebranka poplatná spíše klasickém spaghetti westernu) pátrají po démonovi, který zužuje místní kraj. Přes své medailové umístění se mi celkově Ovce až zas tak nelíbily. Uvítal bych pomalejší a více popisné tempo, ale to už je úděl této soutěže omezené rozsahem. Naopak výborné bylo spojení dobrodružně laděného příběhu (se zcela věrným britským gentlemanem v hlavní roli) se „steam“ technologií. Tohle by možná vydalo na delší věc, nápadů mi přišlo na tak krátkou povídku docela dost.
Další povídka Dvojčata je fantasy tak klasické, jak to jen jde. Království, čarodějnice, kletby, mocní bojovníci, ukryté říše. Nemůžu říct, že by mě děj vyloženě dostal, ale zato konec ano. Téhle povídce bych dal cenu nejlepší pointy.
Ten druhý od Jany Vaňkové mě překvapil hlavně díky zastaralému medailonku, ve kterém se píše, že jde o první práci publikovanou v Žoldnéřích. To mě dokonale zmátlo a až později jsem se dozvěděl, že šlo o omyl (taky mi Jana na křtu nepřipadala zrovna jako nováček). Ten druhý je malá skromná povídka o dvou mladých čekatelích v klášteře, kteří u sebe objeví nadpřirozené schopnosti. Za povídkou je vidět hlavně neskutečně poctivá příprava, která dodává příběhu věrohodnost. Styl psaní se mi ze všech soutěžících zamlouval nejvíc. Přestože nejde o velkolepý příběh se strhujícím finále, upřímnost a hladké vypravování ho pro mě řadí na první místo.
Další kus Slova jen slova se mi netrefil do vkusu zejména tím, co jsem vyzdvihoval u předchozí povídky – stylem. Tak už to bývá, každý slyší na něco jiného a všem se nezavděčíte. Příběh vypráví o dívce, jejíž psychická choroba souvisí se zvláštními schopnostmi. Ve městě utlačovaném milicí, prodlouženou rukou totalitního režimu, na sebe upoutá pozornost jedním destruktivním záchvatem. Vydává se s otcem na útěk a… víc už radši prozrazovat nebudu.
Povídku od Jana Žlebka jsem si nechával na konec, protože píše prostě „divně“ a bez mučení se přiznám, že jsem jeho povídkám málokdy rozuměl. Tady ale přišlo velké překvapení Vzít kousek tady, sebrat kousek támhle bych zařadil mezi nejlepší kousky Žoldnéřů. Těžko vysvětlit o co se v povídce jedná, aniž bych popsal další odstavec, ale ze všeho nejvíc mi připomněla Miévillovo Nádraží Perdido. Je to divné, je to bizarní, ale je to zábava!
Prvním debutantem v žebříčku je Martin Sládek se svým Conquistadorem. Dostáváme se mezi osádku obléhané portugalské pevnosti, kde jinde než v Jižní americe v době kolonizačních válek. Jediný „nedostatek“ téhle povídky je, že je v ní vlastně minimum fantastiky nebo spíš, že v ní ten fantastický prvek vlastně nehraje žádnou roli. Tohle bych ale s klidným srdcem přešel a označil Conquistadora za výbornou povídku se svižným tempem a slušným závěrem.
Václava Molcarová a Klíč života, elixír smrti - stejně jako Dana Rusková - to není můj šálek čaje, jak jsem zjistil už v předchozích sbornících. Platí to samé jako předtím – styl, jímž je napsána pro mě degraduje nápad, který je jinak dobrý. Jinak tahle povídka patří do poloviny příspěvků, které se drží spíše klasické fantasy.
Druhým nováčkem je Lukáš Herma. Povídka V podzemí mi ze všeho nejvíce evokuje zákopovou válku až na to, že proti sobě nestojí lidé, ale lidé a trpaslíci. Tudíž nezůstaneme pouze v zákopech, ale jak název napovídá, podíváme se hluboko pod zem do trpasličích chodeb a slují.
Na závěr (to zní lépe než na konec, že jo) přichází moje Dívka ve tmě. Michael Bronec ji v anotaci označil jako zombie-apokalypsu, což zní dost sexy (ale na Brada si musíte počkat do kina). S dovolením použiju starší „o čem to je“ z předchozího příspěvku.
Ze světa zmizelo slunce a zaplavila jej nikdy nekončící noc. Lidé se přeměnili v krvelačné požírače, jejich bledými těly se hemží každý temný kout. Vashya, dcera protektora rozpadlé říše putuje se skupinkou přeživších, v zoufalé snaze uniknout smrti a nalézt světlo…
Rád bych poděkoval ilustrátorce. Každou povídku dostal na starosti někdo jiný a musím říct, že obrázky u Dívky se mi líbí nejvíc. Mají ten správný depresivní náboj a podle mě zcela vystihují atmosféru příběhu.

Celkové hodnocení soutěže dopadlo takhle:
  1. Daniel Tučka: Rezavé ovce
  2. Ludmila Mullerová: Dvojčata
  3 Jana Vaňková: Ten druhý
  4. Dana Rusková: Slova, jen slova
  5.  Jan Žlebek: Vzít kousek tady, sebrat kousek támhle
  6.  Martin Sládek: Conquistador
  6.  Václava Molcarová: Klíč života, elixír smrti
  7.  Lukáš Herma: V podzemí
  8.  Adam Fiala: Dívka ve tmě

A teď, kdyby mělo být hodnocení podle mě
  
1. Jana Vaňková: Ten druhý
1. Ludmila Mullerová: Dvojčata
2. Jan Žlebek: Vzít kousek tady, sebrat kousek támhle
3. Martin Sládek: Conquistador
4. Daniel Tučka: Rezavé ovce
5. Dana Rusková: Slova, jen slova 
6. Václava Molcarová: Klíč života, elixír smrti
7. Lukáš Herma: V podzemí

Záměrně jsem neuvedl svou povídku, ale kdybych to měl udělat, zcela určitě bych ji zařadil někde ZA prvních pět povídek. Ty jsou podle mého názoru kvalitativně někde jinde, než zbytek „startovního pole“. Každá z nich nabízí výborné počtení a z velké části díla dobře vypsaných autorů. Jsem zvědav, zda vytrvají do dalšího ročníku nebo nastane „střídání stráží“ a otěže přebere další generace. Já to bohužel nebudu, jelikož jsem nic do Žoldnéřů neodeslal, hlavně díky velkému školnímu vypětí v době uzávěrky. Už předem mohu ale slíbit, že to letos zkusím v jiné soutěži a do Žoldnéřů se snad vrátím příští rok.
Málem bych zapomněl zmínit hostující povídku Pod medvědí horou od Míly Lince. Ta se řadí do „steampunkové vlny“ tohoto sborníku a pokud bych ji měl srovnat se soutěžními kousky, má ještě něco navíc. To něco je samozřejmě Mílova vypsaná ruka, která má za sebou několik románů a spousty povídek. Je to taková třešnička na dortu, pro čtenáře zatraceně dobrá povídka a pro soutěžící motivace – jak by to mohlo dopadnout, když se na tu blikající čárku ve wordu nevybodnu a budu psát pořád dál.

Tak, to jsou letošní Žoldnéři fantasie: Knížata páry a ducha. Pokud máte nějaký vztah k fantastice, chcete zkusit něco nového nebo jste jen zvědavi, co v našich luzích a hájích vzniká, tak Žoldnéře doporučuji. Možná ve sborníku objevíte toho „svého“ autora a budete mu moci fandit v jeho dlouhé cestě od psaní povídek až k románům… 
P.S. Za fotku posílám dík zde

Komentáře

  1. Dočetla jsem akorát tvojí povídku a moc se mi líbila :)
    Jen škoda, že se nedozvíme jak to s nimi dopadne :)

    OdpovědětVymazat
  2. Ahojky. :-) Dívka s člověkem tak nějak zůstane, jednak kvůli tomu zabití kněze někde uprostřed, za druhé (a hlavně) kvůli Ústům a Rukám, to je bezvadně vymyšlené a využité téma.
    Jinak koukám, že máme podobnej vkus - já bych asi jenom poshazovala o nejmíň jedno místo cokoli, kde jsem našla nějakou pravopisnou chybu (to mě překvapilo, Michal věci kontroluje dost a dost, a stejně tam byly a nebyly to jen překlepy). Jenže to je moje osobní úchylka, žejo. :-)
    A koukám, že si s tebou budu notovat i ve věci výběru ilustrátora. Taky se mi nejvíc líbí Nerion. :-) To se Michalovi povedlo, tohleto spárování autorů a ilustrátorů.
    J.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ahoj, chvíli jsem tápal, kdo mi to napsal, ale už jsem doma;) Povídka se mi opravdu líbila, teď jsem se vrátil ještě k Hic rhodus z minulého roku, který jsem nějak vynechal - taky dobré. Na knížku se těším a fandím!
      Dost všem tvým povídkám přidávají ty rešerše, o kterých jsi mluvila i na conu. Bez nich to asi nejde ani ve fantasy...

      Vymazat
    2. Dík, já pro změnu fandím tvojí čárečce ve Wordu k smysluplnýmu a častýmu posouvání. :-)
      Když já tak nějak zjistila, že reálná historie je občas fantastičtější, než co by si jeden ubohý utrápený člověk za monitorem mohl z fleku vymyslet (a navíc je to už otestovaný na lidech, takže víš, jestli a jak dobře to fungovalo a co to žralo)... no a zbytek už je jenom ta otrocká dřina s archivem a klávesnicí. ;o)
      Asi to bez rešerší jde, ale mě to víc baví takhle. To víš, zkomplikovat si život reálnou historií, takže občas co dvě scény zastavuješ práci a týden dva hledáš jak mourovatej, až si tykáš se všema myšma v univerzitní knihovně a širokým okolí, to je upgrade, kterýmu prostě nejde odolat. ;o)
      Gratuluju k úspěšnýmu vyluštění rébusu re: identita. :-)

      Vymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Bystřička - Otevřená Náruč a další

Otevřenou náruč jsem poprvé zkusil někdy v roce 2009. To byly doby, kdy jsme začínali s boulderingem. Pamatuju si, že na Bystřičku jsme poprvé vyrazili o rok nebo dva dřív a naším jediným vybavením byly dvě karimatky a lezečky. Venca už měl v té době naplno rozjeté čištění oblasti, vznikaly bouldry, které jsme nepochopili a taky projekty, které jsme nepochopili už vůbec.  Právě v roce 2009 se konala na Bystřičce sejšn, kde Náruč vylezl Martin Stráník a ohodnotil ji kosmickou obtížností 7C+. Od té doby jsem bouldroval všude možně, ale na Bystřičku jsem se čas od času vždycky vrátil, abych Náruč pozkoušel. Otevřená Náruč je poplatná svému názvu - leze se rukuma po dvou hranách, z nichž pravá je poměrně ostrá a levá je oblejší. K tomu je třeba přičíst slušný sklon a mizerné stupy. Na Náruči jsem se náhodou octl i na Štědrý den 2013 s Michalem, kdy byla původně v plánu Velá. Poprvé jsem udělal spodní tři kroky, z nichž nejtěžší je přískok oblé hrany s hodně plytkou dírkou. Vrchní, podobný kr…

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …