Přeskočit na hlavní obsah

Události poslední doby


Už dlouho tady nebyl žádný vstup a důvody jsou jako vždy stejné – v kolotočí lezení a školy na to jednoduše nebyl čas. V poslední době se toho ale událo dost. Byla by škoda, kdybych na to zapomněl, protože když už nikdo, tak aspoň já si svůj blog občas zpětně přečtu:).

Jeden rok s Družbou
Už je to sice déle, co Družba slavila narozeniny, ale nedávno jsme úspěšně absolvovali poslední, čtvrté kolo závodů a pomyslně tak uzavřeli indoor sezónu.
Kluci Kamil a Mina rozvířili zatuchlé vody ostravské lezecké scény postavením nové boldrovky v Porubě, což je takové druhé centrum Ostravy. I z toho důvodu sem začaly chodit nové tváře, k lezení se dostali lidé, kteří neměli o Blokcentru ve Vítkovicích ani potuchy. Pro tak velké město, jako je Ostrava jsou dvě boldrovky pořád dost málo, takže se nedá mluvit o konkurenci. Naopak, lidí přibylo i na Bloku…


Družba disponuje poměrně malým prostorem, kde chybí především výška. Tohle mi ze začátku trochu kazilo dojem z nového místa pro trénink. Na druhou stranu kde chybí kvantita (plocha), tam to Družba dohání kvalitou (chyty). Pokud se chystáte na správný trénink síly, tj 3-6 těžkých kroků, na Družbě si zalezete skvěle. Boldrovka je od slova boldr a když vám začne na tréninku  natýkat, asi to není úplně ono, že jo.
Kdo soudí Družbu podle výšky, toho zvu na trénink těch správných Zevláků ze sídliště – pokud ho druhý den nebude nic bolet, zvu ho na pivo.
Další výhodou je příjemné zázemí, na čepu jsou Svijany a vyvalit se můžete do gauče jako u sebe v obýváku.
Já jsem pomáhal klukům se závody a musím říct, že každý takto strávený pátek byl příjemně pohodový. Jen na afterparty jsem nikdy nezůstal do konce, holt když začínáte pivovat od čtyř…
Takže abych to shrnul, rád bych klukům poděkoval za oběti, které museli při svém studentském budgetu pro Družbu podstoupit. Doufám, že všechno bude šlapat, jak má a Družba i Blok budou plné lidí (teda kromě doby, kdy tam budu chodit já;).

Blokáda – závody na Bloku
Letos jsem byl na všech pěti závodech Blokády a čtyřikrát jsem vyhrál. I když se jednalo o takové domácí závody, v každém jsem musel pořádně zabrat, abych se dostal do finále – zbytek už nějak vyšel. Stavěl Venca, Michal a Saša a obzvlášť Vencovy natahovací černé boldry mi dost sedly, takže dík!:)

Na Bloku s pyšnou vítězkou Blokády - Míšou

Každopádně super doplněk přes zimu, kdy se moc nejezdí ven. A co příští rok? Že bych obměnil boldrovky a závodil na Družbě?

Návrat na Súlov a zastávka na Štramberku
Po dlouhé době jsem oprášil Súlov (počítám, že tak po čtyřech letech). Vyrazili jsme v sobotu, na kterou asi vyšel opožděný apríl. Jinak si tři průtrže mračen (padaly i kroupy) vysvětlit nedokážu. Přesto jsem lezli – Galoš mi poradil Olymp Variant 10-, takže padl na druhý pokus. Těžší variaci za deset jsem zkusil taky – dost boldrová cesta, ve které je důležité tření. Super kroky, jediný problém je, že v nejbližší době se na Súlov nedostanu.
Galoš nakonec Olymp dal, takže si může zapsat svoji první desítku – gratulace! Další člověk z Ostravy, který se snaží jít na skalách dopředu.
Monča si vyleze CD za 9- a druhý den vyrážíme na dopoledne na Štramberk. Naším cílem je Sancho Panza, boldr za 7C, který našel a očistil Venca Kučírek. Poprvé ho přelezli bratři Stráníci den Silvestru při návratu z Beskyd. Kromě Panzy je skoro všechno mokré a i pár chytů v tomhle boldru nejde vysušit. Přesto krokujeme a zatímco já jsem marný, Monča dává všechny kroky kromě prvního (kde je mokrý chyt). Je to můj totální antistyl, ale na Panzu se určitě ještě podíváme.
Vencovi patří respekt za rozvíjení boulderingu v bídných podmínkách kolem Ostravy. Mě chybí přesně to oko pro linie, které má Venca – najít chyty a hlavně uvěřit, že to vůbec jde. A jak ukázali Stráníci, tenhle boulder opravdu šel…
P.S. Obě fotky jsou od Barči. Dík...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Život...

...je hra.
Některé hry jsou povinné. Například hra peněz. Některé hry si volíme. Já a dalších pár stejně postižených jedinců hrajeme hru lezení.  Někdo hraje hru lépe, někdo hůře. Někdo si ani neuvědomuje, že je ve hře. Někdo naopak hraje hru výborně. Ještě lepší je ale ten, kdo ví, že může měnit pravidla. Má hra v Canmore začíná plánováním, kdy se vydám na skály. Konečně jsem dostal svůj "vysněný" job na lezecké stěně a pracovní schedule začíná požírat volné dny.

Čas na lezení se vždycky najde. Něco se sem tam vyleze, tak si člověk řekne, že teď už dobrý, může si užívat lezení bez zbytečného sezení v laně, nervů a frustrace. Jenže pak se objeví další cesta, další krok nahoru, další brouk do hlavy.



Jméno cesty krásně ilustruje naše snažení. Existence Mundane. Zbytečnost bytí. Vždyť co je zbytečnějšího než snažit se vylézt kousek skály. Co to komu dá? Kolik si tím vyděláš? Kolik času ztratíš? Kolik jiných zážitků bys mohl mít místo zkoušení jedné cesty pořád dokola? A přece, …