Přeskočit na hlavní obsah

Osp

Už je to delší dobu, co jsem šuplík neaktualizoval, nicméně všeho bylo tolik, že i půlhoďka navíc u počítače byla nesplnitelný luxus.
Po víkendu ve znamení sněžnic, snowboardů a všeho možného, čím se dají přehazovat kupy sněhu jsem trochu změnil notu a přesunul se do prosluněného Ospu. Lezení s lanem jsem na docela dlouhou dobu odložil, ale to neznamená, že jsem na něj zanevřel...
(Přidávám fotku a opravdu chabé video ze "snowboulderingu" na Smrku. Což takhle někdy přes léto vytáhnout nahoru jednu matici, pak opéct špekáček a přespat tam?)
Jindra sněžnicuje na Smrk

A teď už k zájezdu: První den volím Osp, chci si zalézt lehčí cesty a pokud možno na OS. Nějaké 7a se daří, v 7b+ na flash padám z vrchu s mlíkem až v uších. Ó jaký skvělý pocit lézt po madlech a nebýt schopen je udržet. Druhý den si rozlézám cestu všech cest, "beginner's" 8a Samsaru. Kroky jsou tak nějak v pohodě, navíc tak nějak vím, že by to mělo padnout. To ale neznamená, že to jde samo. O restu, který je v sobotu se jdu projít do Peči a davy lidí mě doslova děsí (potulování s boldrmámou v lese je oproti tomuhle doslova Nirvána). Takže v neděli vstávám v sedm, abych mohl dát pokus ve stínu a pokud možno bez lidí. První nález ještě nejsem rozlezený a navíc popletu nohy, takže padám. Na druhý dolezu docela v pohodě do madla. Boldřík za vysekanou dírku dávám taky a dolezu jeden krok pod top, ale to už mám opravdu hodně natečeno. Na chvíli mě zachvátí panika, že spadnu ještě v šestce - panebože, co se to se mnou děje, říkají si mé ruce. Ale postupně měním ruce a odtéká mi. Něco na tom klepání je.
Pointa tohoto příběhu není, že jsem vylezl jako 66. čech tuhle cestu (já jsem si to fakt spočítal) a zhulený slovinec, který ji dává v každodenním ganja opojení na rozlez mi přišel pogratulovat. Chci říct, že každá cesta je boj, přestože si myslíte jak na ni máte nebo jste na ni trénovali.
Ačkoli mě jištění, čekání na pokus a vytahané ruce celou dobu docela štvaly, při odjezdu domů si říkám, že to lano má něco do sebe.
Mišja Peč o víkendu, to je ale jiná písnička. Závan chcanek beru jako samozřejmost (aspoň vás to po ránu probudí), ale že přijdu ke svému batohu a deset centimetrů ode mě si sedne slovinec s cígem, jenom proto, že na tom šutru sedává každý víkend (divím se, že si o mě tu cigaretu netípl) to už je moc.
Tak to je prozatím vše, uvidíme jestli stihnu ještě další příspěvek před odjezdem do Chironica... Trénujte, hovada, ať tam něco vylezem!

Komentáře

  1. Ahoj, kdy jedeš do chironica? chtěly by sme ject taky tak se možná potkáme :-) . zatím a ať to leze!

    OdpovědětVymazat
  2. Nazdar,a jedem příští pátek 15. a budem tam na deset dnů, do další neděle. Potkáme se teda?:)

    OdpovědětVymazat
  3. :-) no my chcema taky 15 a taky na deset dnů tak si myslim ze by sme mohly :-) Snad bude pocasi!

    OdpovědětVymazat
  4. Pecka, tak to tam ztrestáme;) my spíme asi pod mostem... tak teda zatím;)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Bystřička - Otevřená Náruč a další

Otevřenou náruč jsem poprvé zkusil někdy v roce 2009. To byly doby, kdy jsme začínali s boulderingem. Pamatuju si, že na Bystřičku jsme poprvé vyrazili o rok nebo dva dřív a naším jediným vybavením byly dvě karimatky a lezečky. Venca už měl v té době naplno rozjeté čištění oblasti, vznikaly bouldry, které jsme nepochopili a taky projekty, které jsme nepochopili už vůbec.  Právě v roce 2009 se konala na Bystřičce sejšn, kde Náruč vylezl Martin Stráník a ohodnotil ji kosmickou obtížností 7C+. Od té doby jsem bouldroval všude možně, ale na Bystřičku jsem se čas od času vždycky vrátil, abych Náruč pozkoušel. Otevřená Náruč je poplatná svému názvu - leze se rukuma po dvou hranách, z nichž pravá je poměrně ostrá a levá je oblejší. K tomu je třeba přičíst slušný sklon a mizerné stupy. Na Náruči jsem se náhodou octl i na Štědrý den 2013 s Michalem, kdy byla původně v plánu Velá. Poprvé jsem udělal spodní tři kroky, z nichž nejtěžší je přískok oblé hrany s hodně plytkou dírkou. Vrchní, podobný kr…

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …