Přeskočit na hlavní obsah

Osp

Už je to delší dobu, co jsem šuplík neaktualizoval, nicméně všeho bylo tolik, že i půlhoďka navíc u počítače byla nesplnitelný luxus.
Po víkendu ve znamení sněžnic, snowboardů a všeho možného, čím se dají přehazovat kupy sněhu jsem trochu změnil notu a přesunul se do prosluněného Ospu. Lezení s lanem jsem na docela dlouhou dobu odložil, ale to neznamená, že jsem na něj zanevřel...
(Přidávám fotku a opravdu chabé video ze "snowboulderingu" na Smrku. Což takhle někdy přes léto vytáhnout nahoru jednu matici, pak opéct špekáček a přespat tam?)
Jindra sněžnicuje na Smrk

A teď už k zájezdu: První den volím Osp, chci si zalézt lehčí cesty a pokud možno na OS. Nějaké 7a se daří, v 7b+ na flash padám z vrchu s mlíkem až v uších. Ó jaký skvělý pocit lézt po madlech a nebýt schopen je udržet. Druhý den si rozlézám cestu všech cest, "beginner's" 8a Samsaru. Kroky jsou tak nějak v pohodě, navíc tak nějak vím, že by to mělo padnout. To ale neznamená, že to jde samo. O restu, který je v sobotu se jdu projít do Peči a davy lidí mě doslova děsí (potulování s boldrmámou v lese je oproti tomuhle doslova Nirvána). Takže v neděli vstávám v sedm, abych mohl dát pokus ve stínu a pokud možno bez lidí. První nález ještě nejsem rozlezený a navíc popletu nohy, takže padám. Na druhý dolezu docela v pohodě do madla. Boldřík za vysekanou dírku dávám taky a dolezu jeden krok pod top, ale to už mám opravdu hodně natečeno. Na chvíli mě zachvátí panika, že spadnu ještě v šestce - panebože, co se to se mnou děje, říkají si mé ruce. Ale postupně měním ruce a odtéká mi. Něco na tom klepání je.
Pointa tohoto příběhu není, že jsem vylezl jako 66. čech tuhle cestu (já jsem si to fakt spočítal) a zhulený slovinec, který ji dává v každodenním ganja opojení na rozlez mi přišel pogratulovat. Chci říct, že každá cesta je boj, přestože si myslíte jak na ni máte nebo jste na ni trénovali.
Ačkoli mě jištění, čekání na pokus a vytahané ruce celou dobu docela štvaly, při odjezdu domů si říkám, že to lano má něco do sebe.
Mišja Peč o víkendu, to je ale jiná písnička. Závan chcanek beru jako samozřejmost (aspoň vás to po ránu probudí), ale že přijdu ke svému batohu a deset centimetrů ode mě si sedne slovinec s cígem, jenom proto, že na tom šutru sedává každý víkend (divím se, že si o mě tu cigaretu netípl) to už je moc.
Tak to je prozatím vše, uvidíme jestli stihnu ještě další příspěvek před odjezdem do Chironica... Trénujte, hovada, ať tam něco vylezem!

Komentáře

  1. Ahoj, kdy jedeš do chironica? chtěly by sme ject taky tak se možná potkáme :-) . zatím a ať to leze!

    OdpovědětVymazat
  2. Nazdar,a jedem příští pátek 15. a budem tam na deset dnů, do další neděle. Potkáme se teda?:)

    OdpovědětVymazat
  3. :-) no my chcema taky 15 a taky na deset dnů tak si myslim ze by sme mohly :-) Snad bude pocasi!

    OdpovědětVymazat
  4. Pecka, tak to tam ztrestáme;) my spíme asi pod mostem... tak teda zatím;)

    OdpovědětVymazat

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bystřička - Otevřená Náruč a další

Otevřenou náruč jsem poprvé zkusil někdy v roce 2009. To byly doby, kdy jsme začínali s boulderingem. Pamatuju si, že na Bystřičku jsme poprvé vyrazili o rok nebo dva dřív a naším jediným vybavením byly dvě karimatky a lezečky. Venca už měl v té době naplno rozjeté čištění oblasti, vznikaly bouldry, které jsme nepochopili a taky projekty, které jsme nepochopili už vůbec.  Právě v roce 2009 se konala na Bystřičce sejšn, kde Náruč vylezl Martin Stráník a ohodnotil ji kosmickou obtížností 7C+. Od té doby jsem bouldroval všude možně, ale na Bystřičku jsem se čas od času vždycky vrátil, abych Náruč pozkoušel. Otevřená Náruč je poplatná svému názvu - leze se rukuma po dvou hranách, z nichž pravá je poměrně ostrá a levá je oblejší. K tomu je třeba přičíst slušný sklon a mizerné stupy. Na Náruči jsem se náhodou octl i na Štědrý den 2013 s Michalem, kdy byla původně v plánu Velá. Poprvé jsem udělal spodní tři kroky, z nichž nejtěžší je přískok oblé hrany s hodně plytkou dírkou. Vrchní, podobný kr…

Rok 2018 (hlavně) v Kanadě - část 1

I. Španělsko Po návratu ze Španělska jsem nebyl ve zrovna nejlepším rozpoložení. Abych všechny uvedl do obrazu, rychle se vátím na začátek roku 2018. Leden byl poslední měsíc mých pracovních víz v Kanadě. S pomocí měho zaměstnavatele se mi ale podařilo získat druhá víza na další rok. Zároveň jsem si v práci domluvil dvouměsíční volno - pracuji pro firmu pořádající svatby a tohle bylo období mimo sezónu, takže s tím naštěstí nebyl problém. Na začátku února se tedy vracím na tři týdny do Čech. V tomhle období se stíhám potkat se všemi kamarády, rodinou a připomenout si, jak chutná pořádné pivo. Zároveň funguju jako průvodce po Česku pro mou, teď už bývalou, kanadskou přítelkyni. Po návštěvě ČR nás čeká pět týdnů lezení ve Španělsku. Už od podzimu bojuji se zraněným poutkem na prsteníku. Bohužel, před výjezdem do Španělska si vůbec nejsem jistý, jestli budu moct lézt, ale po týdnu už se prst cítí docela dobře. Lezeme hlavně na kvantitu a celý měsíc se snažím lézt na OS co nejvíc cest. Ch…

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …