Přeskočit na hlavní obsah

Žoldnéři Fantazie

Tak a tentokrát ze zcela jiného soudku. Nejen lezením je člověk živ.
Ani bych neřekl, že patřím mezi ty lidi, co mají spoustu nápadů a prostě je potřebují dostat z hlavy na papír. Spíše se mi stává, že čtu knihu a řeknu si: "Sakra, něco podobného bych chtěl někdy napsat." Pak čtu nějakou horší knihu či povídku a dokonce si říkám" "Sakra, něco podobného bych mohl napsat a napsal bych to líp!"
Přestože ideí je hodně, není jednoduché se k tomu dostat. Psaní je náročné. Není nudné, ale v dnešní době je tolik věcí, které váš mozek dělá raději, protože se u nich nemusí tolik namáhat. Přečíst si článek na internetu, pustit si video na youtube, zahrát si počítačovou hru. To vše je o tolik lákavější než zírat na blikající čárku ve wordu a uvažovat nad prvním slovem vaší povídky.
Ale o těchto úskalích až jindy. Přeskočme rovnou k tomu, že jsem začal psát. V hlavě se mi rodily nápady, skvělé nápady obrovských rozměrů. Napíšu román! řekl jsem si. Co román, rovnou trilogii!
Spoustu lidí má nápady, ale psaní je především o psaní. No to jsem opravdu génius, že jsem na to přišel, řekněte si. Ale až samotný proces zkoušení této tvůrčí činnosti vás k tomuhle prozření dovede.
I sebelepší nápad je lehce zhacen špatným provedením. Věřím, že po světě existuje tisíce rukopisů se skvělým nápadem, které putovaly po přečtení prvních pár stran do koše.

Proto jsem se rozhodl věnovat psaní povídek. Snažím se dostat k co největšímu množství zpětné vazby skrze kamarády a literární soutěže. No a do jedné takové soutěže jsem v květnu poslal povídku.
Žoldnéře Fantazie pořádá nakladatelství Straky na Vrbě. Je to víceméně žánrové nakladatelství specializující se na fantasy a sci-fi. Devět nejlepších povídek postupuje do sborníku, který vychází v paperbackové podobě a jde na pulty.
Sice to bylo s odřenýma ušima, ale do nejlepší devítky jsem se dostal. Takže jsem v sobotu vyrazil do Prahy, kde se konalo slavnostní vyhlášení s šéfem Strak Michaelem Broncem. Na místě jsem si poslechnul pár přednášek, trochu se seznámil s ostatními a sám sobě slíbil, že příští rok to zkusím zase.
No a co z toho? Na jaře najdete v "Knížatech páry a ducha" (pracovní název) mou povídku Dívka ve tmě.
Upřímně řečeno jsem nečekal, že tahle povídka uspěje. Ohlasy kamarádů po přečtení byly spíše rozpačité a i já jsem postupem času zjišťoval, že povídka má své mouchy. Ale čím víc se v něčem pitváte, tím víc nad tím uvažujete. Při čtení Dívky po delší době jsem se dobře bavil (a pobavit sám sebe, to už dá zabrat), takže to na ní asi něco bude.
A o čem to je? Ze světa zmizelo slunce a zaplavila jej nikdy nekončící noc. Lidé se přeměnili v krvelačné požírače, jejich bledými těly se hemží každý temný kout. Vashya, dcera protektora rozpadlé říše putuje se skupinkou přeživších, v zoufalé snaze uniknout smrti a nalézt světlo...
V téhle povídce jsem si vyzkoušel pro mě dost nezvyklou věc a to psát z pohledu dívky. Jak se mi to povedlo, posuďte sami, nicméně pikantní je, že porotci považovali autora za ženu (soutěž byla anonymní). Tak nevím jestli to mám brát jako urážku nebo kompliment...

V šuplíku i v hlavě mám spoustu dalších rozdělaných věcí. Pokud někoho zajímá tenhle literární žánr (sci-fi, fantasy), chce se pobavit, je zvědavý nebo má dokonce pocit, že by mi mohl poradit a pomoct (každá rada, dojem či připomínka je dobrá), ať neváhá a ozve se. Na internet své díla vyvěšovat nebudu, ale rád se podělím. Stačí napsat na adamfiala245(zavinac)gmail.com

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Život...

...je hra.
Některé hry jsou povinné. Například hra peněz. Některé hry si volíme. Já a dalších pár stejně postižených jedinců hrajeme hru lezení.  Někdo hraje hru lépe, někdo hůře. Někdo si ani neuvědomuje, že je ve hře. Někdo naopak hraje hru výborně. Ještě lepší je ale ten, kdo ví, že může měnit pravidla. Má hra v Canmore začíná plánováním, kdy se vydám na skály. Konečně jsem dostal svůj "vysněný" job na lezecké stěně a pracovní schedule začíná požírat volné dny.

Čas na lezení se vždycky najde. Něco se sem tam vyleze, tak si člověk řekne, že teď už dobrý, může si užívat lezení bez zbytečného sezení v laně, nervů a frustrace. Jenže pak se objeví další cesta, další krok nahoru, další brouk do hlavy.



Jméno cesty krásně ilustruje naše snažení. Existence Mundane. Zbytečnost bytí. Vždyť co je zbytečnějšího než snažit se vylézt kousek skály. Co to komu dá? Kolik si tím vyděláš? Kolik času ztratíš? Kolik jiných zážitků bys mohl mít místo zkoušení jedné cesty pořád dokola? A přece, …