Přeskočit na hlavní obsah

Páteční Škrovád

Na konci týdne začíná můj celorepublikový criss-cross republikou, takže z Brna vyrážím do Pardubic. Odtud už je to jen kousek na Škrovád, do bouldrové oblasti, kterou jsem ještě nenavštívil.
Honza Zozulák nás nabírá autem, probíhá rychlé seznámení se zbytkem osazenstva a jde se na věc. Tahle oblast je velice climber-friendly, takže ujdeme od parkálu pár metrů a jsme v prvním sektoru. Tady shořím v 7B Kazatel, kde se kluci rozlízají a pak dám postupně Hranu na medvěda, Mouchu tse-tse a Vlásečnici, všechno v rozmezí 7A-A+. Honza předlízá a já jen buším, no je to servis;)
Pak se přesunem na hranu od Marťase, Subjektivní mučení 7C+. Vypadá to pěkně, tak se do toho našteluju a taky to pěkné je. Myslím, že i reálné, ale bohužel máme docela málo času. Roman je docela nadějný, ale nakonec jsme v klíčovém kroku do lišty na to tak podobně. Na schůzi budu muset od Marťase vyzvědět program.
Už se stmívá, takže jdeme navštívit poslední sektor, Sarajevo. Tady zkoušíme všichni tři neúspěšně další 7C a já pak flešnu 7B Ledárna, kde mi trochu pomáhá výška. Pak se ještě jdu dorazit do Mr. Siláka, ale definice mi není moc jasná, takže to balím, a už skoro nevidíme. 
Po cestě zpět se jedeme podívat na Zozulákovic domeček a vedu s Honzou odborné debaty a cítím se, jaký to nejsem stavař. To je teprv projekt!
Parádní den zakončujeme v Plzeňce v Pardubicích, kde proléváme hrdla skvělým pivem z tanku. Čtyři tam spadnou jak nic a druhý den se probudíte jak jezulátko. Pilsner Urqel má u mě bod.
Díky Honzovi, Míše a Romanovi za ukázání fajn oblasti a Monči za azyl. Pokračování mého výletu do Prahy bude v jiném příspěvku a ve zcela jiném stylu...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Život...

...je hra.
Některé hry jsou povinné. Například hra peněz. Některé hry si volíme. Já a dalších pár stejně postižených jedinců hrajeme hru lezení.  Někdo hraje hru lépe, někdo hůře. Někdo si ani neuvědomuje, že je ve hře. Někdo naopak hraje hru výborně. Ještě lepší je ale ten, kdo ví, že může měnit pravidla. Má hra v Canmore začíná plánováním, kdy se vydám na skály. Konečně jsem dostal svůj "vysněný" job na lezecké stěně a pracovní schedule začíná požírat volné dny.

Čas na lezení se vždycky najde. Něco se sem tam vyleze, tak si člověk řekne, že teď už dobrý, může si užívat lezení bez zbytečného sezení v laně, nervů a frustrace. Jenže pak se objeví další cesta, další krok nahoru, další brouk do hlavy.



Jméno cesty krásně ilustruje naše snažení. Existence Mundane. Zbytečnost bytí. Vždyť co je zbytečnějšího než snažit se vylézt kousek skály. Co to komu dá? Kolik si tím vyděláš? Kolik času ztratíš? Kolik jiných zážitků bys mohl mít místo zkoušení jedné cesty pořád dokola? A přece, …