Přeskočit na hlavní obsah

Mejem Hrnky 2012

Na report je už dost pozdě, ale semestrální hodiny neúprosně odtikávají k zápočtovému týdnu, času ubývá a práce přibývá.
Přesto, Mejcup je Mejcup a tenhle víkend je svatý všem bouldristům. Sobota lezení, večer finále, kalba a neděle kocovina. Tak to jde rok po roce, lezci jsou silnější, bouldrů je víc, šou je velkolepější. 
Mejcup tým se celou akci snaží někam posunout, největším tahákem byla letos obrovská překližková koule, zavěšená na stropě Flédy. Na ní se konalo jakési superfinále, do kterého postupovali jen tři nejlepší lezci.
Nezávislost Mejcupu dává klukům možnost zkoušet nové věci. Zatímco systém "nejslabší máte padáka" se mi minulý rok líbil, tentokrát to nemělo takové grády. Těžko říct, čím to bylo, každopádně divácké atraktivitě nepomohl Martin, který si v superfinále štrejchnul (martinstranik.blogspot.com) a tím vyčerpal svůj jediný pokus na kouli. Určitě by Adama potrápil, na druhou stranu oceňuju, že Martin jde vzorem nejen v lezení, ale i v poctivosti a fair play.
Když skončilo finále, mohli jsme přestat předstírat zájem o lezení a ponořit se do víru společensko-tanečního večera. Vystoupení kapely Evolution Dejavu rozjelo neúprosný pod-pódiový mlýnek, ze kterého jsem po hodině vypadl více unavený, než po celém lezení.
Tak to byl v krátkosti Mejcup 2012. Díky organizátorům a stavěčům a do příštího roku jim přeju jen to, ať se na to nevykašlou. Jinak bude Mejcup 2013 zase pecka...

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Život...

...je hra.
Některé hry jsou povinné. Například hra peněz. Některé hry si volíme. Já a dalších pár stejně postižených jedinců hrajeme hru lezení.  Někdo hraje hru lépe, někdo hůře. Někdo si ani neuvědomuje, že je ve hře. Někdo naopak hraje hru výborně. Ještě lepší je ale ten, kdo ví, že může měnit pravidla. Má hra v Canmore začíná plánováním, kdy se vydám na skály. Konečně jsem dostal svůj "vysněný" job na lezecké stěně a pracovní schedule začíná požírat volné dny.

Čas na lezení se vždycky najde. Něco se sem tam vyleze, tak si člověk řekne, že teď už dobrý, může si užívat lezení bez zbytečného sezení v laně, nervů a frustrace. Jenže pak se objeví další cesta, další krok nahoru, další brouk do hlavy.



Jméno cesty krásně ilustruje naše snažení. Existence Mundane. Zbytečnost bytí. Vždyť co je zbytečnějšího než snažit se vylézt kousek skály. Co to komu dá? Kolik si tím vyděláš? Kolik času ztratíš? Kolik jiných zážitků bys mohl mít místo zkoušení jedné cesty pořád dokola? A přece, …