Přeskočit na hlavní obsah

Poslední dny v Rocklands

Uplynulé dva dny lezení se nesly ve znamení zkoušení našich projektů. 
Martin s Mončou se vydali do Roadside. Cílem byla Madiba 8B a Caroline 7C+. Kdo tu byl, ví, že jde o těžké, ale především krásné bouldry z dílny Freda Nicola.
Jak už to u Martina bývá, nenechal nic náhodě a přelezl. Teď se mu sbírka 8B slušně rozrostla, ještě přidat to plusko. Říkal něco o Sky, tak uvidíme;)
Monča padala v posledním z těžkých kroků, takže se pro Karolínu musí ještě vrátit.
Zatímco kluci restovali, já se vydal s Honzou na 8 Day Rain na svůj projekt Shallow Cave. Silový spodek za spoďáky už mi šel, takže jsem několikrát dolezl do madla. Dlouhé dynamo do obliny mi ale pořád nešlo. Někdy i ten nejjednodušeji vypadající krok vyžaduje tolik koordinace a správné dávky síly a právě tohle mi dělalo problém. Je jednoduché podívat se na člověka, který ten krok dokáže udělat snadno a snažit se ho napodobit. Každý má ale svoje možnosti, svoje tělo svou sílu. Opravdová výzva přichází, když se snažíte přijít na to, jak ten krok dokážete udělat vy. Jakou mít pozici těla, jak správně zabrat, na co se soustředit. A když to nejde, zodpovědět si otázku, co dělám špatně? Tohle je pro mě v kostce bouldering. Nekonečná série otázek, jak tenhle problém vyřeším.
Osudový pokus přichází, trochu se štěstím přelízám strop, v madle se správně rozhoupu, přidám nějaký ten spontánní výkřik a najednou držím oblinu na konečky prstů. Zbytek už je za odměnu. První 8A je doma.
Po tomhle dni je moje tělo v troskách a podobně jsou na tom i ostatní. Na scénu nastupují kluci, kteří si vzali o jeden den restu navíc. Michal jde ráno na Jaws 7C, ale i přes dobrý pocit padá v posledním kroku. Kuba zkouší taky 7C – Tea-Garden Roof. Taky padá v posledním kroku, což je velký pokrok. Ale že nechce mít boulder zadarmo, tak ušlapává důležitý stup a hned si v dříve lehkých krocích užije více srandy. Je to poctivec!
Dnes je náš poslední rest. Čekají nás dva dny lezení a 6.8. ráno odjíždíme na dva dny co Cape Townu, ukázat krásy Mysu Dobré naděje části týmu, která tu ještě nebyla.
Toto je dost možná poslední blog z Rocklands, tedy pokud se tady neudají nějaké velké věci, které budou stát za zmínku. Nebál bych se tvrdit, že máme natočeno pár dnů videí, stovky fotek. Prsty některých z nás vypadají, jakoby si je vzal do parády řezník a svaly jsou ztuhlé jako beton.
Všem věrným čtenářům děkujeme. Pokud se nám někdy podaří sestříhat ty tuny lezení, keců a hlášek, uděláme promítačku. Tak čau na pivu doma v Česku.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Život...

...je hra.
Některé hry jsou povinné. Například hra peněz. Některé hry si volíme. Já a dalších pár stejně postižených jedinců hrajeme hru lezení.  Někdo hraje hru lépe, někdo hůře. Někdo si ani neuvědomuje, že je ve hře. Někdo naopak hraje hru výborně. Ještě lepší je ale ten, kdo ví, že může měnit pravidla. Má hra v Canmore začíná plánováním, kdy se vydám na skály. Konečně jsem dostal svůj "vysněný" job na lezecké stěně a pracovní schedule začíná požírat volné dny.

Čas na lezení se vždycky najde. Něco se sem tam vyleze, tak si člověk řekne, že teď už dobrý, může si užívat lezení bez zbytečného sezení v laně, nervů a frustrace. Jenže pak se objeví další cesta, další krok nahoru, další brouk do hlavy.



Jméno cesty krásně ilustruje naše snažení. Existence Mundane. Zbytečnost bytí. Vždyť co je zbytečnějšího než snažit se vylézt kousek skály. Co to komu dá? Kolik si tím vyděláš? Kolik času ztratíš? Kolik jiných zážitků bys mohl mít místo zkoušení jedné cesty pořád dokola? A přece, …

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …