Přeskočit na hlavní obsah

Seriál: Walking Dead přikráčeli v další sérii

Kdo má v oblibě apokalyptické filmy a chodící mrtvoly nemohl minout ambiciózní projekt Walking Dead. Díky úspěšné šestidílné sérii se už rozběhla druhá, tentokrát třináctidílná.


V seriálu sledujeme skupinu přeživších, kteří mají co dělat, aby se ubránili hordám hladových zombií. Bojují nejen s nimi, ale i se svým vlastním strachem. Naděje umírá poslední, ale nastává otázka, jestli vůbec nějaká naděje ještě existuje, jestli má cenu jít stále dál, když není jisté, že vůbec je kam jít. Zombie tematika byla dlouho doménou béčkových hororů. Walking Dead šel trochu jinou cestou a z brakového žánru vytvořil seriózní počin, který místo klasických lekaček sází na hutnou atmosféru. Když k tomu všemu připočtete režiséra Franka Darabonta (Zelená míle, Vykoupení z věznice Shawshank), jeden by řekl, že to musí fungovat.
A skutečně, první díl by mohl v klidu vydat na celovečerní film. Není to zrovna kousek nadupaný akcí, ale naopak překvapí svým pomalejším tempem a intenzivními obrazy ze světa postiženého pandemií. A když už na nějakou akci dojde, srdce se dere ven krkem a ruce zatínají do stolu – a to vše prosím bez frenetického střihu a jakékoli hudby!
Bohužel zbytek série jde od desíti k pěti. Sázka na „alternativní cesty“ vytyčená prvním dílem se ztrácí v mišmaši scénaristického bordelu, který se vyžívá zejména v řešení vztahů mezi hlavními hrdiny. Trochu to připomíná připitomělost Ztracených, kteří se navštěvují ve stanech a řeší veledůležité problémy a občas mimochodem někde proběhne ten nezbytný zombák.
                                                                                                                                                                  

Je tady druhá série, jejíž začátek provázelo nejasné vyhazování scénaristů, ale tím to neskončilo, Tři dny potom, co Darabont mluvil na ComicConu o Walking Dead ho ACM vyhodilo bez jasnějšího vysvětlení. To byl pomyslný hřebíček do rakve, a jestli první série šla k pěti, tak ta druhá pokračuje do záporných čísel. Hlavnímu představiteli Andrew Lincolnovi nejvíc sedl první díl, kde nemusel mluvit, jelikož neměl s kým. Teď mu scénář cpe do pusy neuvěřitelné množství nepřirozeného patosu, který z hlavního hrdiny dělá toho největšího blbce z celé osádky. Bohužel skoro každý z dialogů je tímhle zahlcen a dělá postavy mnohem méně uvěřitelnými. Jediný záblesk, který vám připomene první díl, jsou setkání s nemrtvými, které se (občas) nesou v hutném tempu. Na konci každého dílu jsme svědky klasického zvratu, který vás navnadí na další část. Jako by si tvůrci byli vědomi toho, že je to jejich poslední možnost, jak u obrazovek udržet diváky.

Walking Dead je velké zklamání nejen nízkou kvalitou, ale hlavně promarněným potenciálem. Pokud jste však na něj ještě nenarazili, aspoň prvních pár dílů vřele doporučuju. Minimálně vás to o trochu lépe připraví na případnou zombie apokalypsu – a ta se přece může stát!

Komentáře

Okomentovat

Populární příspěvky z tohoto blogu

Bystřička - Otevřená Náruč a další

Otevřenou náruč jsem poprvé zkusil někdy v roce 2009. To byly doby, kdy jsme začínali s boulderingem. Pamatuju si, že na Bystřičku jsme poprvé vyrazili o rok nebo dva dřív a naším jediným vybavením byly dvě karimatky a lezečky. Venca už měl v té době naplno rozjeté čištění oblasti, vznikaly bouldry, které jsme nepochopili a taky projekty, které jsme nepochopili už vůbec.  Právě v roce 2009 se konala na Bystřičce sejšn, kde Náruč vylezl Martin Stráník a ohodnotil ji kosmickou obtížností 7C+. Od té doby jsem bouldroval všude možně, ale na Bystřičku jsem se čas od času vždycky vrátil, abych Náruč pozkoušel. Otevřená Náruč je poplatná svému názvu - leze se rukuma po dvou hranách, z nichž pravá je poměrně ostrá a levá je oblejší. K tomu je třeba přičíst slušný sklon a mizerné stupy. Na Náruči jsem se náhodou octl i na Štědrý den 2013 s Michalem, kdy byla původně v plánu Velá. Poprvé jsem udělal spodní tři kroky, z nichž nejtěžší je přískok oblé hrany s hodně plytkou dírkou. Vrchní, podobný kr…

Rok 2018 (hlavně) v Kanadě - část 1

I. Španělsko Po návratu ze Španělska jsem nebyl ve zrovna nejlepším rozpoložení. Abych všechny uvedl do obrazu, rychle se vátím na začátek roku 2018. Leden byl poslední měsíc mých pracovních víz v Kanadě. S pomocí měho zaměstnavatele se mi ale podařilo získat druhá víza na další rok. Zároveň jsem si v práci domluvil dvouměsíční volno - pracuji pro firmu pořádající svatby a tohle bylo období mimo sezónu, takže s tím naštěstí nebyl problém. Na začátku února se tedy vracím na tři týdny do Čech. V tomhle období se stíhám potkat se všemi kamarády, rodinou a připomenout si, jak chutná pořádné pivo. Zároveň funguju jako průvodce po Česku pro mou, teď už bývalou, kanadskou přítelkyni. Po návštěvě ČR nás čeká pět týdnů lezení ve Španělsku. Už od podzimu bojuji se zraněným poutkem na prsteníku. Bohužel, před výjezdem do Španělska si vůbec nejsem jistý, jestli budu moct lézt, ale po týdnu už se prst cítí docela dobře. Lezeme hlavně na kvantitu a celý měsíc se snažím lézt na OS co nejvíc cest. Ch…

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …