Přeskočit na hlavní obsah

Podzimní Borování


Víkend po Loučovicích vyrážíme na Bor. Má být pěkně, ale já už v tomhle roce ničemu nevěřím… dny strávené za sucha na boldrech by se daly spočítat na prstech Toma Caldwella. Každopádně nic neplánujeme, prostě jedeme a jak to tak bývá, podobné akce vždy vyjdou nejlíp. Po menším informačním šumu se na Boru scházíme ve složení já, Michal 205, Kača, Mařka, Michal Kačmařík, Siki, Pavel, Adri a Laboun a poprvé taky moje ségra. Sobota je slunečná a chladná, na bouldering ideál. Jdeme se rozlézt na palouk nad Ádr fitnesem a já potom pokračuju k Eqilibriu. Ani jsem to nechtěl lézt, ale když vidím marné poláky, musím jim to ukázat. Docela to jde, ale v topovém madle vždycky chytnu masivní kyvadlo a to mě vymete. Lišty ale parádně drží, tak zapracuju na programu a patou se brzdím. Je to tam! Předminulý rok jsem na to byl asi třikrát, tak z toho mám radost. Zároveň je to podle mě asi nejhezčí 7B na Boru. Se Sikim se hecujeme do King Konga, ale ani jeden z nás nechytá dírku (a to nemluvím o marnosti ve zbytku kroků). Já jdu dolů na Poemex, ale jsem v tom mnohem marnější než minule, kdy jsem aspoň skákal do madla. Teď jenom chytnu lištu pod ním a vyhniju. Pak pokračujeme nahoru na Čičparádu, do které hecuju Michala, ale moc se mu to nelíbí. Mě to pustí skoro hned, s mou výškou tak 7A. Jdeme pod okrajovýma a cestou kroutíme hlavou nad Magmatem. Štěpa říkal, že by šel dopad rozšířit, ale pochybuju o tom. Pak jdeme ke krásnému 6C+ O Koze, kde probíhá kolektivní pokoušení. Nakonec to vyhraje Michal K., parádní skalp a gratulace! Já se věším do Básně z malty a cihel 7B+ a ke svému překvapení rozklíčuju krok z minula, který mi nešel. Po pár ladících pokusech dávám, první B+ na Boru. Verča zkouší 5A na druhé hraně. Do příště se musí naučit stát na tření a její první boldristický projekt určitě padne.
Večer se přesunujeme do Tunelu, ale je tam plno, tak valíme do příjemného, ale trochu předraženého Hotelu U Javoru. Verča to zalomí a celou hospodu prospí, zatímco zábava probíhá v plném proudu. Po zkušenostech z minulé neděle ale volím lehčí tempo a v 11 jdeme spát. Druhý den zase pěkně, jen trochu tepleji. Lezu Ádr Fitnes ze stoje a s tím ninja nákopem nohy doprava mi to přijde dost přísné, nicméně nakonec dávám. Příště sit. Ještě se našroubuju do Života Báry, ale tam je to nula nula nic, chápu tak dva kroky. Pak fičíme na Genesis, kam už jsem chtěl dlouho jít. Krásné 7A, akorát trochu solí. Nadšený koukám po Teplým Bráníkovi vedle, ale trpím těžkým nedostatkem síly a techniky, prostě je to nějak všechno špatně tak balím a fičíme dom. Všechny boldry, které jsem lezl, byly krásné, prostě Bor jak má být.

Komentáře

Populární příspěvky z tohoto blogu

Rok v Canmore

Jednoho dne tak skypuju s našima a oni mi říkají:"Víš že dneska to je rok, co jsi v Kanadě!" Uvažuju, co bych k tomu napsal. Ne že bych nechtěl nebo neměl co. Ale je toho hodně. Hodně dobrého i toho druhého, z čeho se člověk učí. Perfektní lidi, které jsem tady poznal i staří kamarádi. Asi osm prací, o kterých se mi ani nesnilo, že někdy budu dělat a to v dobrém i špatném. Pěkná místa, kam jsem se podíval a všechna legrace, kterou jsem si užil. Super lezení, které mi tady místní ukázali. To všechno v jednom roce.  Kamarádi noví i staří, všem vám děkuju za pomoc, kterou jste mi tady poskytli! Pro dnešek se netradičně s textem držím zpět a nechávám to na fotkách...
Listopad - první seznámení se skálou v Rockies

Nejlevnější a taky nejhnusnější pivo. A kulečník za dolar a čtvrťák. To je Canmore Legion Prosinec - mrazivá krása Canmore Jízda se psím spřežením. Jeden z mých prvních jobů v Kanadě.  Leden a první krůčky na skialpech... Panorama po cestě do práce I v lednu si člověk …

Život...

...je hra.
Některé hry jsou povinné. Například hra peněz. Některé hry si volíme. Já a dalších pár stejně postižených jedinců hrajeme hru lezení.  Někdo hraje hru lépe, někdo hůře. Někdo si ani neuvědomuje, že je ve hře. Někdo naopak hraje hru výborně. Ještě lepší je ale ten, kdo ví, že může měnit pravidla. Má hra v Canmore začíná plánováním, kdy se vydám na skály. Konečně jsem dostal svůj "vysněný" job na lezecké stěně a pracovní schedule začíná požírat volné dny.

Čas na lezení se vždycky najde. Něco se sem tam vyleze, tak si člověk řekne, že teď už dobrý, může si užívat lezení bez zbytečného sezení v laně, nervů a frustrace. Jenže pak se objeví další cesta, další krok nahoru, další brouk do hlavy.



Jméno cesty krásně ilustruje naše snažení. Existence Mundane. Zbytečnost bytí. Vždyť co je zbytečnějšího než snažit se vylézt kousek skály. Co to komu dá? Kolik si tím vyděláš? Kolik času ztratíš? Kolik jiných zážitků bys mohl mít místo zkoušení jedné cesty pořád dokola? A přece, …

Lezení a život, život a lezení.

Datum minulého příspěvku hlásí rok 2015 a já se tu snažím sepsat nový příspěvek. Proč? No přece kvůli vám, kamarádi. Skajpy a messengery jsou skvělá věc, ale na efektivitě ztrácí osmihodinovým posunem. Jsme od sebe daleko a když už se sejdeme, není čas se podělit o všechno. Kromě toho, život v Kanadě je rychlý. To je fakt. Pokud víte, že vám zbývá rok do odjezdu, málokdy odřeknete kamarádovi hike, protože se vám zrovna chce zůstat doma. Nezrušíte lezení ve vícedélkách, protože příští rok budete mít určitě lepší formu a ta cesta tam pořád bude. Nevykašlete se na žíznivého kamaráda, který chce jít na pivo, protože... no dobrá tady je motivace zcela jiná :) Život klopýtá neznámo kam a po cestě ho čekají překážky, někdy malé a někdy velké.  Mám pocit, že ten můj dostal apetýt olympijského sprintera, který občas šlápne na vlastní nezavázanou tkaničku. Drama s vízy, kdy mělo moji budoucnost v rukou pár nabručených celníků. Výpověď v práci. Neschopnost najít si další. Stěhování do auta. Zjištění, že …