Štítky

úterý 13. října 2015

Prázdniny

Jak se tak dívám, můj blog zeje prázdnotou už více než půl roku, což je velká ostuda, ale na pravidelné psaní není nálada a čas. Doufám, že se to zase někdy změní a šuplík zažije renesanci :).
Prozatím se rozepíšu aspoň o mých lezeckých prázdninách a hlavně o zájezdu do Norska. Myslím, že někdo zmíněné informace a zkušenosti použije při plánování svého výletu na sever, tak jako my jsme čerpali ze zkušeností několika našich kamarádů.
Po dvouměsíční letní brigádě jsem se vydal s taťkou, Zdeňou a Jerrym do švýcarského Ratikonu. Tentokrát jsem chtěl zkusit něco těžšího, vybral jsem cestu Schatila za 9. Jeden den jsme v mlze a větru cestu prostoupili a o pár dní jsme už za hezkého počasí dávali RP pokus, já všechny délky na prvním a taťka za mnou. Naštěstí se mi vše podařilo dát na první pokus, takže přelez proběhl bez větších zádrhelů. Jedná se o krásnou osmidélkovou cestou s s obtížností kolem 8, 8+ a jednou délkou za 9. V klíčové délce to bylo na hraně, ale technický boulder jsem nějak uchvátil a chytovatý převis už nebyl problém. Zbytek osmičkových délek byly klasické Ratikonské rajbasy, kde se musí hodně přemýšlet a hlídat si, aby člověk někde neuklouznul. Bohužel, počasí nám nepřálo abychom se podívali do dalších krásných linek... Byla to moje první zkušenost v trochu těžší vícedélce a hodně se mi to líbilo.

Schatila - Před klíčovým místem



Hned jak jsme se vrátili, začali jsme se s Mončou chystat na výlet do Norska. Vyzvedl jsem ji ve Vrchlabí, kde jsme se zúčastnili Lubových a Ojových narozek. Trochu vystresovaní jsme vyrazili do Německého Sassnitzu na trajekt a druhý den už jsme dorazili do švédské oblasti Granitgrottan. Když projíždíte Švédskem, jsou skály vidět všude. Grotta je pouze jedna z mnoha oblastí v Bohuslanu, kde se lezou jak tradiční tak sportovní cesty. Dva dny lezení v sympatické oblasti nám uběhne jak voda a míříme na sever, směr Kvam. Po cestě koukáme s otevřenou pusou na nádherné hory a fjordy, krajina jako stvořená pro troly, hobity a další fantasy havěť. V Kvamu se žula zjemňuje, jsou tu převisy, kolmáče, spáry i chyty jako z bouldrovky. Pro mě je lezení na žule novinka, zjišťuju, že bouldry střídají dobré odpočinky, žádné vytrvalostní prásky tady nenajdeme. Pro menši lidi je to stejně nekompromisní jako na písku, chyt, daná noha a dělej co umíš. Po Kvamu se přesunujeme bouldrovat do oblasti Briksdalen, kterou nám doporučil místňák ze Sogndalu. Ne, že bychom byli vybíraví, ale... z pěti kamenů je hezký jeden a ten je mokrý, takže jdeme turistikovat k briksdalenskému ledovci. A stojí to za to.

Grantigrottan, Švédsko

Jedno z mála piv s jednou z mnoha krav

Kvam
Další zastávkou jen kousek na sever je Beachen. Opět lano a opět žula. Jedná se v podstatě o jeden centrální převis s přidruženými kolmáči. V kotli jsou cesty vesměs kolem 7b-7c. Leze se po chytech, které připomínají obří oblázky, aspoň tak mi to připadá, materiál je prostě boží (a to ještě není to nejlepší v Norsku). Cesty jsou dlouhé, vyrovnané, chyty jsou jasné (nemaj se prostě v té skále kam schovat). Lezu na OS do 7c, v 7c+ na konci dne už mám stopku a úplně vyřízený končím... Monča si zvyká na žulu a dává za mnou 7a a 7b na flash.
7c v Beachenu
Z Beachenu je to kousíček na vyhlídku, na které z výšky 1500 m. n. m. koukáme dolů na Geirangerfjord. Další zastávkou jsou serpentiny na Trolí stezce a hora Bispen, která se tyčí nad nimi. Sice se nám nechce šlapat, ale ten výhled za to stojí!
Geirangerfjord 
Výhled z Bispenu
Z Trolí stezky sjedeme do údolí řeky Raumy, kde se povalujou kameny u vesničky Skiri. Kameny jsou opravdu krásné, i když jich není hodně. S Mončou nám šlo všechno, jen ne bouldrování - luštění křížovek, travesti show a válení se u vody. Holt, tak to někdy bývá... 
Po Skiri se otočila střelka kompasu v našem korábu opět na sever. Projeli jsme městem Andalsnes, rodištěm Harryho Holea (o tom bude ještě řeč), a vydali jsme se na Madralfossenské vodopády. Magická příroda už trochu otupila naše smysly, ale sprcha byla fajn. Po Maddralfossenu byl na řadě Trondheim a přilehlá oblast Hell. Tentokrát slepencová oblast (naštěstí ani trochu nepřipomínala Súlov, i když to tam mám rád!), ale spíše Juru s mnohem příjemnějšími chyty. Strávili jsme tu dva dny, Monča zbouchala 7c a já jsem zvládl zkazit dva onsajty v poslední chvíli a jednu scénku s latrínou a její ne zrovna vodo(chcanko)těsnou stěnou.

Peklo
Monča buší v 7c
Pak už už přišel čas na poslední část našeho výletu. Opět jsme se dali na sever, do oblasti Flatanger. Jedná se obrovskou  jeskyni schovanou na jednom z mnoha tisíců poloostrovů a ostrovů, které tvoří pobřeží tohoto regionu. První den dorazíme do skal kolem desáté hodiny, což, jak zjišťujeme, je velká chyba. První sluneční paprsky se v levé části oblasti objevují kolem jedné a pak neúprosně postupují až do "grotty". Pokud lezete 9áčka v jeskyni, není to až takový problém, ale levý sektor vyhrazený pro smrtelníky je na tom odpoledne asi jako friťák v McDonalds. Proto další den vstáváme v šest a do kopce funíme už kolem sedmé. Nejen že máme spoustu času, ale navíc jsme ve skalách sami... teplo je tak akorát, občas foukne čerstvý vítr od moře, které máme za zády.



Sektor pro smrtelníky


Adam a Heinz
Zbytečně se nebudu rozepisovat o tom, jaké tu je lezení... jen napíšu, že to stojí za to. Obtížnost začíná pořádně vířit kolem 7c, ale je tu i pár skutečně nádherných 7a a 7b. Kolem je i pár dalších sektorů s lehčími cestami a jedna menší jeskyň, která se teprve rozvíjí, ale to hlavní je jednoznačně v Hanshallerenu (tak se hlavní sektor jmenuje). Materiál a chyty jsou asi to nejlepší co jsem na laně viděl, jsem překvapený co všechno matka příroda umí!
Ve Flatangeru strávíme přes týden, resty trávíme u jezera, kam chodí místní děti skákat do vody z desetimetrové výšky.
První češi, které zde potkáváme je Adam s Ivčou, Adam nám radí směry, které nemáme v průvodci a přelézá dva projekty za 9a, což je zážitek sledovat. Když nám čas uplyne, míříme zpět na jih a po cestě se opět stavujeme ve Švédsku.

Granitgrotta je trochu zateklá, takže zkoušíme co se dá. Na místě potkáváme Jense z 8a.nu, který provádí čtyři nory po oblasti. Jeden z nich nám na další den doporučí sektor Vindon. Další se nás ptá na odchodu, odkud jsme. Prý je spisovatel a byl pracovně v Praze, kde ho jeden jeho vydavatel vzal na skály. Po jeho odchodu nám dochází, že to byl Jo Nesbo, jehož knihy jsme na zájezdu hltali. V knihách má docela zajímavý dialog na lezecké stěně, tak mi vrtalo hlavou, kde všechny ty profi lezecké výrazy vzal...





pondělí 26. ledna 2015

Mejcup 2014

O Mejcupu slyším všude kolem sebe měsíce před jeho začátkem. „Už ses zaregistroval?“ Několik měsíců před začátkem je kapacita závodů skoro plná. „Potkáme se na Mejcupu“ ozývá se ve skalách na druhé straně republiky. Někdo na Mejcup poctivě trénuje, jiný na Mejcup nejede, protože ho takové závody „nelákají“. O Mejcupu ví i „šéf“ na Friťáku a klepe si na hodinky s tím, že den D se už blíží a jestlipak máme dost natrénováno? A kdo nemá, jede i přesto, protože večer tam bude kopa známých. A možná si nakonec i vezme lezečky…
Zkrátka Mejcup zná každý, kdo trochu více sportovně leze. My jsme letos neváhali a taky jsme šli do akce:
Je půl šesté a zvoní budík. Jde se na věc. Na začátek lezení je klíčové dostat se co nejdřív a vyhnout se davům. Na parkovišti sportovního areálu VUT nás ale čeká už pěkně dlouhá nudle lidí, kteří měli stejný nápad, ale rychlejší rozjezd. Nebo je po cestě nepotkal zákaz vjezdu. Bouldry na venkovních kamnech jsou hezké i když trochu těžší než tradiční Rajče. Je konec listopadu a tomu odpovídající teplota, ale po nepříjemném rozlezu tahle lokalita vyhrává nad zaprášeným Rajčetem na celé čáře…
Utíkám na indoor bouldrovku VUT. Rychle to „vysmažím“ a mizím na kotelnu. Jenže… kdo byl, ten ví. Obtížnost kvalifikace letos výrazně stoupla. Mé plány mizí jako slivovice v láhvích pražských závodnic. Kašlu tedy na plány a jdu drtit. Kout jde, golfáče taky, pak jsou dva lehčí a „trojúhelníky“ se daří až ke konci, kdy konečně přijdu na ten správný program. Marně zkouším kolmáč, prý tady v těch lezečkách to asi nedám, slyším od Jendy. Tak co funguje na struktury, kluci? Triopy? Nebo mám příště vzít vetší kalibr a koupit v Lidlu důchodky? Síly ubývají, kašlu na taktiku, zkouším hlava nehlava a výsledek podle toho taky vypadá. Skupina zavelí odjezd na Friťák a já se nebráním, tady už asi nic nepředvedu.
Friťák, to je ten starý dobrý nedýchatelný Mejcup, stání v řadě a čekání na pokus. Bouldry jsou hezké a naštěstí lehčí. Monča bojuje fyzicky i psychicky, zase jí ti stavěči „serou“, ale zkouší a skáče, co to dá. Oja je zvyklý a lítá vzduchem přes půl stěny, zatímco ostatní nechápu a Kuba bojuje s předloktími velikosti vodních melounů. A co já? Mám jet ještě na Kotelnu? Má to po nakládačce z VUT cenu? Třeba mi tam něco „sedne“, říká mi můj vnitřní hlas. Opouštím skupinu a vydávám se na tramvaj.
Na kotelně je méně lidí, bouldry vypadají pěkně a těžce. Leze se „čtyřicet pětka“ a kolmáč. Už na nic nečekám, ve čtyřicet pětce dávám pár pokusů, ale zastavuje mě nekompromisní řezka na pravou. Přesouvám se k všeobecnému obléhání kolmáče, ale chyty mají stopadesát stupňů, jsem velký, těžký… ale konec výmluv, hlavně slabý. Jdu odevzdat lístek anebo počkat, ještě zkusím tam tu brutalitu vpravo, traverz se seskokem do velkého rohlíku a dolez po menších chytech. V jednom kroku mi pomáhá výška, na konci můžu konečně něco zalomit, struktur už bylo dneska dost! Chladím ruce v okně a koukám na Brno. Poslední pokus pět minut před třetí a se štěstím se doklepu do konce!
Mám radost, protože tenhle bouldr mě posunul pěkně dopředu… i když ke spokojenosti ještě něco chybí, mohl padnout „buben“ na VUT, stejně jako kolmáč. I když na papíře to vypadá hezky, ten finálový level je prostě někde jinde…

pondělí 29. září 2014

Prázdninový trojboj

Po státnicích jsem nastoupil na brigádu, kde jsem strávil celý červenec. O víkendech jsme s Mončou stihli dát párkrát kombo Ostaš – Adršpach. Zkusil jsem pár bouldrových restů, jako třeba Trolličku 7C, na laně jsem se zase provětral v Pohybech vycpané sojky IXb.
Na začátku srpna skončila brigáda a mohli jsme vyrazit s taťkou a hasičem Mirkem na naše první vícedélky do švýcarského Ratikonu. Monča začala být s blížícím se odjezdem nervózní, protože jsme měli poprvé – oba – dělat štandy, slaňovat ze stěny, hledat borháky, no prostě všechno co k velkým stěnám patří. První den jsme vyzkoušeli kratší cestu Little Joe za 7. Kromě jedné části, kde jsem nemohl najít jištění a přeháňky v poslední délce to šlo dobře. Na druhý den jsme měli naplánovanou opět kratší cestu a to Kasamu 8-. Přišlo ale poučení číslo 1 – do stěny si musíme vzít větší lezečky. Z předchozího dne nás nohy tolik bolely, že jsme sjeli z prvního štandu a vyhlásili rest. Následuje propršený den a hned potom naše první „pořádná“ akce: Kamala za 8.


Vstáváme v 6:00 (pro bouldristy opravdu nekřesťanský čas) a vyrážíme pod nástup. Čeká na nás 300 metrů lezení obtížnosti převážně kolem 7, jen jedna délka (druhá) je za 8. Tohle nejtěžší místo je klasický ratikonský rajbas. Dvakrát si sednu a pak pokračujeme dál. V první půlce je skála trochu rozbitá a lezení není nic moc. Potom se cesta překlopí do kompaktní desky se spoustou vytečených Ratikonských „krápníků“. Vápno je krásné, má tření a leze se převážně nohama. Já si na prvním konci užívám posledních délek. Nahoře si uděláme rychlou fotku a potom seběhneme sedlem dolů k nástupu (slaňování se naštěstí přece jen nekoná).

Vpravo Schweizereck, vlevo Kirchlispitze (na výraznou šikmou hranu vede i Kamala) 
Nahoře
Další den se se rozhodujeme k ústupu a jedeme k jezeru Voralp. Naším cílem je převislá sportovní oblast, kde sice není moc cest, ale za návštěvu stojí. Z fotky pochopíte proč.
Lezeme tady dva dny spíše lehčí cesty a potom jedeme domů. Návštěva Ratikonu pro mě byl super zážitek a určitě bych to příští rok rád zopakoval.

Stěna Voralpsee
Hned po Ratikonu nás čeká další zájezd. Chceme se konečně vydat do Zillertalu, který nám nevyšel minulý rok. Jenže počasí je v alpách čím dál tím horší. Zilloš, Silvretta, Magic, všechno je ze hry. Ze zoufalství se dívám na Fontáč a ejhle: dvacet stupňů a zataženo. Je rozhodnuto a druhý den vyrážíme směr Francie.
Nenapadlo by mě, že se do vytouženého Fontu podívám po tak dlouhé době zrovna letos a zrovna v srpnu. Těch deset dní s jedním jediným restem jsme si opravdu užili. Doufám, že v dohledné době o tomhle výjezdu napíšu něco na Czechbouldering.cz, i když přelezů jsme si nepřivezli moc, tak zážitků ano!


Poslední výjezd míříme do německé Jury, kde jsem ještě nikdy nebyl. Docela dlouho mi trvá, než se s místním lezením sžiju. Leze se převážně po dírkách, cesty jsou krátké a úderné, i když kdejaký jurolog by možná nesouhlasil. Vytrvalostnější věci nacházíme poslední dny na „severu“. Sektor Rolandfels a „ten s Nikitou“ připomínají malou Mišja peč a i s těmi dírkami dají někdy pokoj. Lezeme skoro každý den jinde v obtížnosti okolo 9 a dostávám docela zabrat.
Nakonec se musíme vrátit dřív kvůli počasí. Do Jury bych se chtěl vrátit (ale některé sektory rád vynechám). Určitě se tady dají najít skvělé lajny, jen to chce znát a zkoušet.
Zbytek prázdnin trávíme v Krkonoších a pod převisem na Krkavce, kde bojuju s natečenými předloktími. Daří se mi přelézt Krkavčí matku 8a a neúspěšně sklepávám v Dlouhé ruce 8a+. Taky navštívíme Adršpach, kde s taťkou lezu Sportovní minuty Xa a zkouším Drvoštěpa Xa.

Tak to byl náš prázdninový trojboj. Každý výjezd byl úplně jiný, i když podstata zůstala stejná: Vylézt na skálu. Ještěže tak. Nic jiného by mě nebavilo…

sobota 21. června 2014

Bor!

Nový blog o návštěvě Boru, o přelezu 8áčka (i s videem) a o výkonech ostraváků si můžete přečíst na Czechbouldering.cz

sobota 10. května 2014

Czechbouldering.com!

Internetové vody v poslední době rozvířil nový web Czechbouldering.com. Tenhle projekt rozjel Ondra Beneš se Zdeňkem Suchým, kteří si dali za úkol vytvořit bouldrovou databázi českých oblastí - do začátku si nevzali za úkol nic menšího než popsat lezení na Modříně a Sněžníku s tím, že další oblasti by měly následovat. 
Na tomhle webu si budete moct zapisovat vaše vylezené bouldry nebo jen prohlížet databázi s fotkami a videem. Ale to není vše. Kluci si dali za úkol vytvořit zázemí české bouldrové komunity, psát a informovat o bouldrovém dění v ČR. Ke běhu webu budou přispívat sami lezci a to mj. formou blogování.
Jsem rád, že jsem se stal součástí týmu blogerského Czechbouldering.com. Více o mojí spolupráci na webu čtěte TADY.


Doufejme, že nový příspěvek si přečtěte na webu co nevidět. Natažené šlachy v noze z trénování skoků se hojí rychle, ale stejně rychle se blíží odevzdání bakalářky!